Za dnešní vyprávění o Itálii moc děkuji čtenářce Sylvě, která krásně popsala své dojmy z prvního setkání s touto nádhernou zemí…
**
Dávno tomu, kdy jsem byla v cizině, natož tam, kde je i moře. Rakousko, Německo, Maďarsko…než jsem konečně měla možnost poprvé spatřit moře. V období mé puberty mne prarodiče vzali právě do Itálie. Porto Santa Margherita.
Jeli jsme autem celou noc a ráno už byli na místě. Ubytování jsme měli zajištěno přes cestovní kancelář v apartmánu, kde babička vařila nějaká rychlá jídla, tenkrát moderní konzervy a tak. Zkrátka, abychom se nemuseli vracet na čas kvůli jídlu a jíst, co ani neznáme, nechceme…A zas stále něco kupovat, to by se dovolená hodně prodražila. Takto nám to zkrátka vyhovovalo.
Moje první setkání s mořem
Vlastně si ani nevybavuji, jak jsem se asi tvářila, když jsem poprvé viděla to širé moře. Když jsem poprvé ochutnala tu jeho slanou chuť. Asi jsem řekla – fakt je slané 🙂 . Ale určitě jsem byla spokojená. Sbírala jsem mušle po pláži, v moři se brouzdala, plavala, ale vždy jen tam, kde jsem dosáhla. Mám z vody respekt.
Navíc mám opravdu velký strach ze žraloků, takže i kdyby mi někdo tvrdil, že je to zajištěné a 100% tam žádný není, stejně bych se dívala stále kolem, zda neuvidím ploutev 😀 Pláže byly vždy plné lidí, mnohdy se hůř hledalo místo pro deku, kam si budeme moct lehnout. To mi docela vadilo.
Vždy tam procházel snědý pán – no většinou černoch, který prodával různé náramky a podobně. Jednou jsem neodolala a řekla dědovi, že bych jeden chtěla. Kolem poledne bylo lepší se jít vždy schovat na apartmán, protože slunce opravdu peklo a mělo největší sílu. Tuším, že v tu dobu bývaly i obchody zavřené.
Velmi se mi líbily noční procházky městem, centrem, kde to žilo a obchody byly otevřené. Ať už člověk chtěl něco koupit nebo se jen dívat, bylo to velmi příjemné. Jelikož jsem noční sova, toto mne na Itálii opravdu nadchlo. Jen usínat ve sluncem vytopeném pokoji skutečně nebylo příjemné, žádná klimatizace, navíc plno komárů…
Udělali jsme si i maličký výlet do sousedního městečka Caorle. Tam bylo ještě více lidí. Na památky jsem nikdy nějak nebyla „stavěná“. Navíc v tom horku, to bych se asi dřív rozpustila, než bych něco spatřila, natož se zájmem sledovala 🙂 . Také jsem ještě neměla ani svůj foťák a ani zálibu ve fotografování, kterou mám nyní. Tehdy fotil děda a popravdě moc fotek ani nemáme. Nyní by mi to vadilo, opravdu fotím ráda a hodně, ale tenkrát mi to nějak ani nepřišlo. Navíc jsem se často šklebila, no puberta.
Důležité bylo, že jsem byla u moře. Podél něj jsme se šli někdy projít i v noci, to bylo hodně zajímavé, když na hladině se krásně odrážel měsíc v úplňku, taková romantika, řekla bych. Co mne ovšem zarazilo – plná pláž krabů. Ještěže přes den tomu tak nebylo.
Byla jsem tam jako doma
Další rok mne prarodiče vzali na též místo. Člověk si už připadal jako doma. Při procházce městem jsme objevili půjčovnu takových parádních vozítek, to mne tak nadchlo, že jsme si museli vozítko vypůjčit a projet se. Řídil hlavně děda, neb měl řidičák, já byla ještě „dítě“. Ale velmi jsem si to chtěla zkusit, tak někde mimo silnic jsem jezdila i já. Bylo to krásné. Když jsme takto jednou jeli, najednou míjím kamaráda z mého bydliště. Tak oba překvapeni jsme si vyměnili pozdrav. Svět je malý. I Itálie…
Pizzu, zmrzlinu a kafe jsem si zamilovala
Nyní strašně moc miluji pizzu, ale tenkrát si ani nevybavuji, že bych tam vídala ta velká tenká kola. Pamatuji si, že prodávali spíš takové obdélníky. Ani nevím, zda jsem ochutnala. Ale nyní máme s maminkou takové pravidlo, takový rituál, že když jedeme na jakýkoliv výlet, dáme si někde napůl pizzu – nejlépe opravdu v peci dělanou. Té půlky se vždy akorát najíme a jsme spokojené.
V Itálii jsem ale rozhodně ochutnala zmrzlinu – stracciatellu – na rozdíl od naší české dávali obří kopeček a zrmzlina to byla vskutku kvalitní.
Zajímavé také je, jak jsem si oblíbila kávu – espresso – italské správné malé. Paradoxně jsem ho poprvé ochutnala v Rakousku, kdy jsem si objednala espresso v domnění, že mi donesou to, co znám z Česka. Přinesli mi malinkatý šáleček a v něm jeden hlt kávy. Ale ta chuť byla nezapomenutelná a od té doby ji miluji. Pořídila jsem si espressovar a nejdříve začala kupovat mletou kávu italských značek, později jsem zkoušela zrnkové čerstvě pražené z pražírny – kávu z různých zemí.
Člověk nemusí být v Itálii, aby ji občas doma neměl 🙂 . Ale myslím jen v potravinách. Třeba takové spaghetti al limone – to miluji. Samozřejmě na ně patří parmazán – velmi dobrý sýr.
Jak jsem již v úvodu naznačila, je to dávno, kdy jsem v Itálii byla. Už se mi pak nějak nechtělo, víc mne zajímali kluci. No a pak už nebylo s kým jet, nebyly finance. A když se později ještě objevil jistý druh fobie, který mne v mnohém omezuje, tak jsem holt ráda, když jsem doma. Ale moje sestra s rodinou jezdí do Itálie docela pravidelně, a tak se vždy podívám na fotky a poslechnu si jejich příběhy.
A zavzpomínám si…
