Za dnešní krásný článek plný té pravé italské zmrzliny děkuji Kristýně!
**
V Itálii jsem byla několikrát a pokaždé to byl skvělý zážitek. Už jako malé pískle jsem byla vržena a téměř utopena v italských vlnách, o něco později jsem si jako dorost skoro zlomila nohu na sedačkové lanovce v Dolomitech a naposledy jsem jako člen školní výpravy navštívila nejpopulárnější turistické destinace. I toho papeže jsem viděla, ale do Pantheonu zrovna nepršelo, takže jistě o zážitek méně.
Mohla bych tu pod sebe donekonečna skládat patetické řádky o tom, jak je italská příroda krásná, moře tak akorát slané k osolení pasty, památky oduševněle omšelé a lež by to rozhodně nebyla, jenže koho to zajímá? To by mě nudilo i psát, natož číst a co hůř, už jsem tam byla tak dávno, že si sotva pamatuji hrubé rysy a ještě si vybavovat nějaké detaily hodné zapsání. Po vcítění se do čtenáře jsem pochopila, že nejlepší bude psát o zážitcích a o lidech. To věděl přece už Karel Čapek v Italských listech a ten na rozdíl ode mě opravdu věděl, co dělá.
Co si vybavím jako první, když se řekne Itálie?
No přece Forza! Ferrari už fandím léta a troufám si tvrdit, že o klasických formulových vozech s koníkem ve znaku vím opravdu mnoho. Z první výplaty jsem si koupila hrnek s hrdým hřebcem, téměř celý můj dosavadní život je s červenými nějak spojený.
Nicméně mi dochází, že to, co mám opravdu spojené s tou botou na jihu Evropy, nejsou auta, ale ta zatraceně výborná zmrzlina v obřích porcích (recept na italskou zmrzlinu zde). Když někomu vyprávím o Římě, vzpomínám na náměstí Piazza Navona a na schovanou zmrzlinárnu u Pantheonu se sympaťákem v kostkované košili za pultem.
S největší potěchou však vzpomínám na zmrzlináře z Bibione.
Toho jsem potkala během své první návštěvy Itálie a vůbec nepochybuji o tom, že ten člověk musel být bůh cucu na špejli. Ukažte mi šestileté dítě, které dokáže zapomenout na takového člověka, který beztrestně šermuje zmrzlinovým kornoutem nad hlavami nic netušících zákazníků. Na muže kralujícího obrovskému zmrzlinovému pultu? Těch příchutí! Já teda určitě ne.
Ten pán byl v mých očích úplný virtuos. Dost možná to byl jenom průměrný znuděný prodavač, ale on přece mohl celý den trávit se zmrzlinou a mně bylo 6. Kdo by mu jeho povolání nezáviděl? Pamatuju si to jako dneska. Každý večer jsme s rodiči a mladší sestrou objevovali krásy přímořské kolonády. Vyšli jsme z hotelu pravidelně něco po sedmé, obešli obří akvárium s největšími kraby, jaké jsem kdy viděla, odbočili vpravo a pak šli dlouhou ulicí směrem k vyhlášené zmrzlinárně. Tam nám naši dovolili vybrat si po příchuti a šli jsme zase zpět. Mladší sestra svoji dávku pravidelně vyklopila a já se musela dělit. Nerada, samozřejmě.
Ne nadarmo se říká, že dětské vzpomínky oproštěné o všechny nespravedlnosti a ošklivosti světa jsou ty nejlepší.
Jak už jsem psala výše, v Itálii jsem byla několikrát, ale jestli na někoho vzpomínám opravdu ráda a vždy s úsměvem na rtech, tak je to ten snědý zmrzlinář s knírem, který na své zákazníky z legrace klopil zmrzliny.
