Dnes mám pro vás další krásný článek od čtenářky Katky, které tímto za jeho zaslání moc děkuji. Tak trošku jsem si díky němu zavzpomínala na jedno z nejhezčích italských měst – Benátky a na velmi podobný příběh, který jsem sama při jejich návštěvě zažila…
**
Před dvěma lety jsem měla možnost navštívit, společně smojí kamarádkou, pobřeží severní Itálie. Nešlo tedy nenavštívit Benátky, město renesance a centrum italské kultury. Musím se přiznat, že italskou kulturu miluji a obzvláště pak renesanční umění. A proto jsem v tomto městě nevěděla kam dřív s očima.
Cítila jsem se jako Alenka v říši Divů. Všude na mě dýchalo umění. Nemluvím jen o architektuře, která je zde bezpochyby úžasná, ale i o celkové atmosféře. Musíte však pominout všudy přítomné turisty.
Jak známo Benátky jsou pověstné svými uličkami a nemalý počet turistů zde měl možnost zabloudit. I my mezi ně patřily. Pamatuji si to jako dnes. Bylo těsně po třetí hodině, když jsme zjistily, že si nejsme jisty, kde to přesně jsme.
Vím to, jelikož jsme zrovna byly na jednom z mnoha malých náměstí a zrovna odbíjela třetí na kostele. Místo toho, abychom našly správnou cestu, jsme bloudily čím dál víc.
Lidí ubývalo. Jedna úzká ulička střídala druhou. Do toho nám došla voda a my začaly mít žízeň. Už jsem byla na pokraji svých sil, když jsme dorazily na další náměstíčko. Uprostřed byla kašna s pitnou vodou a o kousek dál kostelík, který vrhal stín na celé náměstí.
Rostl tam také vysoký, košatý strom. A pod ním hrálo smyčcové kvarteto. A nehráli jen tak něco, ale Vivaldiho čtvero ročních období, Jaro (moji nejoblíbenější skladbu). Cítila jsem se jako ve snu. Únava, bolesti nohou, horko a žízeň, to vše bylo najednou pryč.
Cítila jsem pouze euforii a opojné osvěžení a to nejen z vody, ale hlavně z celkové atmosféry. Vůbec se mi odtamtud nechtělo.
Avšak kdyby tato chvíle trvala věčně, nezanechalo by to ve mně tu nejkrásnější vzpomínku na Benátky…
1 vložit komentář