Dnešní příspěvek zaslala čtenářka Libuše. Moc jí děkuji za příjemné čtení a hlavně za zajímavé informace o místě, které jsem dodnes neznala…
**
Na zahradu Sacro Bosco můžeme pohlížet, jako na skalnatý háj, kde se místy vyloupne tu ruka, tu hlava draka či mořské nestvůry. Místo, kam není radno vcházet po setmění. Místo, kde se snad ukrývá i brána do pekel. Patříte-li však k lidem vnímavějším, odhalíte pod sutinami příběh hluboké lásky a odříkání.
Zahrada byla vybudována mezi lety 1552 a 1580 na skalnatém svahu v severozápadním cípu Bomarza, vzdáleného 20 km od města Viterbo. Autorství je dodnes nejasné, avšak nejpravděpodobnějším autorem se jeví majitel panství vévoda Vicino Orsini, vzdělaný humanista a mecenáš umění. Jako autoři bývají také uváděni Vignola nebo Piro Ligorio, kteří s Orsinim udržovali styky.
Vévoda Orsini zahradu vybudoval v zármutku ze smrti milovné manželky a nazýval ji Bosco Sacro nebo Bosco dei Monstri. V zahradě zvěčnil hrůzy válečných výprav a životní útrapy, mytické postavy a bájné příběhy.
Příběh, jež zahrada návštěvníkovi vypráví, se odvíjí od nejnižší části zahrady, kudy protéká malá říčka, která dříve napájela celou řadu vodních prvků složitým systémem. Dnes nalezneme bazény, fontánky a kaskády většinou vyschlé a němé. Voda se tříští již jen u tlamy velké ryby. U vstupu do zahrady děsí souboj dvou bojujících obrů.
Na dolní terase kráčí velká želva nesoucí na hřbetě bohyni Fámu a proti ní leží fontána s Pegasem. Naše kroky dále směřují k divadlu s exedrou, kde jsou zachyceny tři grácie, a k dvoupodlažnímu Křivému domu, jež symbolizuje klam a bloudění v pozemském světě. Podél domu vystoupáme k terase s vázami, původně hippodromu, který v 16. století zahrnoval formální zahradu a na nejvyšším místě chrám.
Při terase v severním cípu leží socha bohyně Démétér, bohyně plodnosti, země a rolnictví. V západním cípu pozorujeme boj lva s drakem a slona ve válečném postroji. Terasu na jihu uzavírá vodní kaskáda s bohem Poseidonem a delfínem. Když projdeme terasou dál po svahu, proti nám se rozevře pekelný chřtán, symbol zahrady Sacro Bosco.
Při schodišti vedoucí k masce je vytesán nápis z Danteho Božské komedie:
„Vy, kdož sem přicházíte, zanechte všech nadějí“.
Třetí, nejvyšší terasa je lemována piniovými šišticemi. Po schodech při severní straně můžeme vystoupat až k chrámu antického tvarosloví, jež je vrcholem celé zahrady a dominuje travnatému palouku, odkud shlíží na celou zahradu. Tady končí říše klamu a pozemského bloudění, vládne zde rozum a vznešené ctnosti. Zahrada nebyla nikdy dokončena. Po smrti vévody přestala být udržována a postupně zpustla.
Z části pozemků byly pastviny a i ty však byly později ponechány ladem, lidé se místu začali vyhýbat, až bylo místo zcela zapomenuto.Nový život zahradě vdechla až na počátku 20. století rodina Bettini. Zajištěna byla většina soch a stavebních prvků, byly odstraněny náletové dřeviny a opět vysázeny okrasné dřeviny. Park v 50. letech 20. století vešel v povědomí veřejnosti díky Salvadoru Dalímu, který zde po válce natočil film. Ducha zahrady zachytil Manuel Mujico Lianez v novele Bomarzo a Albert Ginester ve své opeře.
Zahrada je ze své podstaty živým organismem, který se stále vyvíjí, rostě, sílí a umírá, aby mohl opět povstat z popela jako bájný fénix. Děje se tak s železnou pravidelností rok co rok, dekády i staletí. Mlčenlivým svědkem toho všeho dění jest kámen, jako materiál, jež překonává nepřízeň doby a stárne-li, pak jen s patřičnou grácií, jíž je hodno ctít. Nebýt kamene, tufu, v této zahradě, jen těžko bychom se dnes mohli divit bezbřehé fantazii tvůrce a obdivovat se tajemným zákoutím i osluněným terasám.
Dnes si již jen těžko představíme, jakou krásou oplývala zahrada v době své největší slávy a kolik zahradnických rukou oni den co den pečovalo. V kamenech však zůstalo zachováno to nejdůležitější ― genius loci.
