Za dnešní článek moc děkuji Janovi. Musím říct, že jsem se do čtení naprosto ponořila a dostala jsem se na chvilku až za hranice Itálie a nechala se prostě jen unášet vyprávěním…
**
Zabouchnou se dveře od automobilu. Nastává ta chvíle, na kterou se člověk těší celou deštivou zimu. Pohled na nohy, na kterých jsou letmě nazuté žabky a vnitřní nepokoj spojený s nedochvilností – kdy už konečně vyrazíme. Pod koly auta ubíhají první kilometry asfaltu a dostáváme se na hranice České Republiky a Rakouska. Necháváme za sebou jednu, opravdu srdcovou, destinaci – Mikulov. Celkově Pálavu a její přilehlý region.
Člověk kolikrát nemusí ujet z druhé největší metropole Česka ani 50km a dostane se do jiného světa. Nicméně, ten mizí za prvními kopečky Rakouska. Země, pro mně nezměrné oddanosti přírodě, ekologií. Na oknech automobilu se míjí scenérie, jako film. Pole, větrné elektrárny, které se tyčící do výšky jako obři lapající po větru, malebné vesničky se specifickým rázem až po dlouhé, prázdné lány na jejichž koncích začíná srdce evropské kultůry, obchodu a vlastně všeho co Vás napadne. Vídeň.
Zářící královnu monarchie, viditelnou na kilometry daleko, míjíme obloukem po rakouské dálnici směřující nás do svého království ledovců, trávy zelené tak, jak kdyby ji někdo ukradl z edenu a svěžím vzduchem. Jedeme směr Salzburg, posléze Innsbruck. Cesta je dlouhá, ale na druhou stranu dává prostor k přemýšlení. Přemýšlím o tom, co mě čeká pod těmito rozkročenými horami, přesně na jejich druhé straně. Tam kde se jejich štíty spouštějí pomalu a zvolna do středozemního moře. Přesněji – v Itálii.
Napadá mne spousta rychlých vjemů, představ a mimo jiné i starých až zaprášených vzpomínek na dětství, kdy jsem s matkou a se svou sestrou, každoročně navštěvoval Italské letovisko Lido Adriano, na dohled od historické Ravenny, ve středu Itálie. V mlhavých vzpomínkách vídím písčíté pláže, azurové moře a z póza mých zad ševelení ruchu města. Místy až moc živé město. Jakoby italové ve dne střádali energii na noční užívání si života, doprovázené jízdou na skůtrech. Po ulících, z každé sebemenší kavárničky, hrávala hudba a lidé měli široké úsměvy, muži nažehlené límečky, ženy přiléhavé šaty, které vlály ve vánku z moře.
Jakoby neexistovali starosti…
Toto jsou moje vzpomínky. Nicméně…dnes jsem již přesycen letovisky. Když jsem býval malý kluk, všímal jsem si – naštěstí – jen moře, slunce, marketů, které nabízeli sítě do vody, potápěčské brýle a další fůru věcí, které jsem nepotřeboval, ale musel jsem je mít. Neviděl jsem ty navoněné živé poutače restaurací, kteří Vás chtěli zlomit a nalákat na senzační, zážitkové menu. Reklamní cedule na plavby, markety se suvenýry a mnoho dalšího.
Měl jsem strach, že budeme opět projíždět těmito místy a zapadneme do toho nevkusu, povrchnosti a molochu turismu…
Dá se říci, že svět je všude stejný a na známých místech, letoviscích a destinacích najdete vždy to stejné. Nekonalo se. Při projetí posledního, uchvatného a technicky velice zdařilého tunelu, propojující v hřebenech hor Itálii s Rakouskem, jsem žasl nad změnou rázu přírody. Silnice už nebyli tak opečovávané, jak mají ve zvyku rakušané. Vše bylo velice až naturalistické. Místy ponechané svému osudu – pozor, ne však v dezolátním stavu, či zastaralé. Ale příroda si zde dělala co chtěla.
Projížděli jsme průsmyky, viděli nezdolně vypadající tok řeky, přelívající se přes balvany, stáčející stále níž a níž. Pohlédl jsem před sebe a nad hlavami se nám doslova otevřelo město, které mě zaujalo svou polohou vysoko v horách. Bylo to italské Bolzano. Nejde ani tak stručně popsat jak město vypadá, ale cítíte se jak vzdušném městě. Fantasy čtenáři by město popsat slovy – steampunk. Na leve straně, ve svahu hory je vidět lanovka, která šplhá k hřebenům, přes střechy domečků.
V centru doliny, ve které Bolzano je vidět vše od průmyslových stavení, přes krásné futuristické stavby, s prosklěněnými fasády. Mezi těmito stavbami jsou jak vzdušné mosty dálnice a silnice, které proudy aut směřující od rakouských alp doprovázejí dále do nitra Itálie. My se vydáváme průsmykem, po uzkých dálnicích do odlišné Itálie – Lombardie.Přes nekonečné lány vinné révy zakončené masivními stěnami skal se dostáváme do regionu horských jezer.
Sjíždíme po cestičkách vedle menších jezírek až po větší Lago di Ledro a přijíždímě
k opravdovému velejezeru Lago di Garda. Jak už z názvu vyplývá. Jeho délka je naprosto kolosální. Člověk si zde přijde jako nepodstatná část, jako dívák naprosté symfonie barev přírody, masivů skal a nepatrného lidského zásahu v podobě malých vesniček, lemující toto velejezero. Projíždíme velice pomalu a dochází mě, při pohledu na přírodu všude okolo, na krásné domečky s okny, které zakrývají prkenice, že se snad zde zastavil čas.
Ano, toto je to místo v Itálii. Nevtíravé, okouzlující…
Nemáte pocit, že musíte všude jít a všechno vidět. Vše je naprosto syrové a účelové. Nic na oko. Mám konečně kontakt s kulturou regionu, architekturou malých vesniček, vidím obyčejné obyvatele vesniček, při jejich každodenním životě.
Jse stále na cestě a bohužel není času se všude zastavit a tak nechávám v zádech tuto až zakonzervovanou atmosféru zdejších vesniček a obyvatelů, ve které jsem se cítíl jako by byl přelom 19. až 20. století. Pomalu, ale jistě se blížíme k cíli naší dlouhé cesty. Oklikou kolem Modeny se dostávám opět do jiného světa.
Z dálky vidím špičky honosných a vysokých rezidencí, které mají na balkónech obrovské zahrady. Nápisy a světelné reklamy velkých světových bank, místy mezi střechami vysokých činžových domů, staré zděné kostely, zvonice a mírný závan moře, člověk ho zde i cítí místy, ale není tu. Je to centrum světové módy, do široka rozprostřené Miláno. Itálie, tak trochu z jiného soudku. Více konzervativní, než temperamentní. Více svá, než se prodávající.
O Milánu by každý zkušený cestovatel, mohl mluvit i hodiny. Není to dáno tím, že by bylo město nasyceno tolika památkami, či nabízet mnoho forem odreágování a zábavy. I když to určitě ano, jako v každé jiné metropoli. To, co mě zde zarazilo, až uchvátilo, byl až stoický klid. Nikdo se nikam nehnal, vše bylo v harmonii. V dopoledních hodinách jste neviděli kvanta lidí se hnát ve všech ulicích, zakoukané do svých smartphonů, nevšímajíc si svého okolí. Auta jezdili normálně, běžný provoz, lidé po ulicích běžně chodili do zaměstnání a vyřizovali si své denní povinnosti, ale vše bylo řízené.
Vše je o naprosté odlišnosti kultur. Italové jsou známí svým temperamentem i v této metropoli bez moře. Samozřejmě, že se zde píská a lidé na sebe různě i přes ulici, křičí pozdravy a vzkazy, ale je to vše naprosto v souladu s okolním dění. Řidiči motorek, čekající na bliknutí zeleného světla, doprovázení šoféry automobilů v zádech, závodili někdy z jednoho semaforu k druhém a v některých případech brali červenou barvu jen jako doporučující prvek. Je to tu běžné , ale nikdo se tu nepouští do hádek, pokud se automobily o sebe odřou či škrábnou. Fešácky se mávne rukou, bez afektu a jede se dál.
Cestování je nutno brát, kromě účelu regenerace psychiky a uvolnění, také jako vhled do odlišností kultur. Je potřeba nahlédnout ‘‘pod pokličku‘‘ a uvědomit si, že dnešní doba plná spěchu a honbou se za ztracenými ideály, je jen slepou uličkou našich životů – nadneseně.
Vzít si něco od našich přátel za hranicemi, od všeho něco. Přijet o něco zkušenější a moudřější, ale ne co se týče nákupu levnější zmrzlny, či krámku s levným oblečením, ale o to, jak žít štastněji i s tím málem co máme, tak jak to dělají ostatní na jihu. Nejenom Italové, ale i naši vzdálení bratři sídlící přes moře s tradiční, historickou spjatou a vždy překvapující Itálií…
