Dnešní poutavý článek plný dobrodružství mi poslala čtenářka Katka. Projedeme s ní skrz na skrz celou Itálií!
**
Když se řekne Itálie, někomu se vybaví pizza, jinému zase těstoviny, ale mně se okamžitě se vybaví Toskánsko, Florencie a Michelangelo. Itálie mě fascinovala už odmala. Jednoho dne jsem v tátově knihovně objevila životopis Michelangela a jen jsem knížku otevřela, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Michelangelo se okamžitě stal mým hrdinou numero uno.
Jedním dechem jsem zhltla i životopisy Carravagia, Tiziana a Raffaella a snila o tom, jak se jednou podívám do Itálie a všechnu tu renesanční nádheru, o které jsem četla v knížkách, spatřím na vlastní oči a budu se procházet ve Florencii po stopách Michelangela a Leonarda a budu moci obdivovat všechny ty kostely, katedrály, sochy a obrazy.
O několik let později gymnázium, na kterém jsem studovala, pořádalo exkurzi do Toskánska. Když jsem na nástěnce zahlédla leták s plánovanou exkurzí, nerozmýšlela jsem se ani vteřinu, z batůžku jsem vytáhla propisku a okamžitě se zapsala mezi zájemce o exkurzi. Zanedlouho jsem zabalila zavazadlo, maminka mě doprovodila k autobusu a vyrazila jsem si plnit své dětské sny. Cestou do Florencie jsme navštívili kouzelnou Ferraru, kterou si pamatuji jako město plné kol a cyklistů. Jeden z několika dnů strávených v Toskánsku jsme věnovali prohlídce Florencie. Popisovat Florencii je asi naprosto zbytečné, slovy nelze popsat, to se musí zažít a vnímat všemi smysly. Do teď si živě pamatuju, jak jsme se s kamarády procházeli po Ponte Vecchio, zvídavě nakukovali do obchůdků na starobylém mostě, a jak jsem na vlastní pěst prozkoumávala klikaté uličky kolem Piazza della Signoria. Měla jsem též možnost navštívit kouzelné město Siena, do kterého jsem se okamžitě zamilovala.
Věděla jsem, že to rozhodně nebyla moje první ani poslední cesta do Itálie. Asi o sedm let později, po několika letech studia na univerzitě a ročním pobytu v Anglii, mi zase osud náhodou přihrál možnost podívat se do Itálie. Opět jsem se dlouho nerozmýšlela, když jsem si všimla, že kamarádka sdílela na Facebooku, že hledá parťáka se stanem, který se přidá na expedici na Sicílii. Okamžitě jsem jí psala, že jedu, tehdy jsem ale ještě netušila, co všechno nás čeká a nemine. Nebyla to totiž jen tak ledajaká expedice, banda cestovatelských nadšenců si pronajala autobus a vyrazila na Sicílii. Naše cesta se neobešla bez různých peripetií a komplikací, však taky jen blázni by se vydali na Sicílii ve staré karose, kde nefungovala klimatizace, a cestou se porouchaly brzdy.
Už odjezd Prahy se tak posunul z plánovaných dvou hodin na desátou večer, takže jsme si neplánovaně užili noční prohlídku Říma, do kterého jsme dorazili v sedm hodin navečer. Vyhnuli jsme se tak alespoň rozpálenému městu a davům turistů a navíc, nasvícené Colloseum, Forum Romanum a Fontana di Trevi vážně neměly chybu a už vůbec ne pizza, na které jsme si o půlnoci pochutnávali nedaleko od Vatikánu.
Přes noc jsme rozbitým autobusem cestovali dál a ráno jsme se tak probudili pod Vesuvem a čekala nás prohlídka Pompejí. Před cestou jsem bohužel moc neprostudovala průvodce, ale o to víc mě překvapily úchvatné pohledy na Vesuv. Živě jsem si představovala, jak se kdysi na Pompeje valila láva. Odpoledne jsme se přesunuli do kempu nedaleko Neapole a nedočkavě naskákali do parádně teplého moře a v noci vegetili u vodnice a probírali zážitky. Následující den jsme odpočívali na pláži, užívali si parádní vlny a pochutnávali si na melounech a sladkých hroznech. Navečer jsme odpočatí s bagáží nastoupili do autobusu a nabrali směr Sicílie, kde nás čekala další dobrodružství.
Ráno jsme se probudili, protřeli oči a už jsme se naloďovali na trajekt a pozorovali jak nás Etna zdraví svým dýmem. Po příjezdu na Sicílii jsme se podívali do kaňonu Gole Alcantara, který na severním úbočí Etny vytvořila řeka Alcantara, když si razila cestu čedičovou horninou a vykouzlila tak četné kaskády, mísy a vodopády. Kaňon je hluboký 20 metrů a ani v létě se v něm příliš neohřejete a ještě navíc, když se brodíte ledovou vodou řezající jak žiletky.
Vody však bylo příliš a bohužel jsme se nedostali ke slibovaným vodopádům. Odpoledne jsme si zaslouženě užívali prohlídku kouzelného malého městečka Taormina, které prý už kdysi i Goethe označil za kousek ráje, pokochali jsme se výhledy a nezapomněli jsme ani na věčně hladové žaludky.
Poté jsme se vydali stále ještě rozbitým autobusem na Etnu. Jelikož se autobus rozhodl stávkovat, prostě se mu nechtělo se šplhat na Etnu, tak jsme cestou museli vyskákat a kousek dojít po svých. Nakonec jsme se všichni dostali do míst, kde jsme spolu s liškami nocovali. Vyhrabali jsme z autobusu karimatky a spacáky, našli něco na zub a piknikovali při svíčkách na Etně. Nezapomenutelný zážitek, to se vážně nedá slovy popsat, černočerná tma, naprosté ticho, nad námi Etna a pod námi světýlka civilizace. Ráno jsme ještě za tmy sbalili spacáky, poklidili nocležiště a přejeli na parkovitě, ze kterého se větší část výpravy vydala zdolat vrchol Etny. Mně však nebylo příliš dobře, tak jsme se nakonec s kamarádkou rozhodly nedrápat se na vrchol. Místo toho jsme prozkoumávaly úbočí Etny a prolézaly nespočet menších i větších kráterů. Do teď vzpomínám, jak jsme snídaly, užívaly si naprosté ticho a pozorovaly, jak se rozednívá na úpatí Etny.
Kdo nikdy nebyl na sopce, tak si to asi těžko představí, ale spousta míst je černočerných, vypadá to jak velikánské pole nebo uhelné doly. Podle toho pak taky vypadá oblečení a ponožky. Měla jsem tenkrát celkem nové boty a nechtěla jsem si je příliš ničit, tak jak si nakonec dala do trekových sandálů ponožky, radši ani nebudu líčit, jak dopadly ponožky 🙂
Asi si dokážete představit, jak jsme se po dni na rozpálené Etně celý špinavý těšili, až skočíme pod sprchu, ta nás však čekala až na jedné pláži na jihu Sicílie, kde jsme přespali. Ten večer jsme ani dlouho neponocovali a okamžitě jsme všichni vytuhli.
Ráno jsme vyklepali písek ze spacáků a vyrazili směr Agrigento. Vážně, jen blázni podnikají prohlídku rozpáleného Agrigenta v poledne, v době kdy byly v Itálii opravdu rekordní vedra. Doufám, že se tam dostanu ještě někdy znovu, pokud možno na jaře a určitě si více užiju procházku mezi ruinami starověkých chrámů, které jsou vskutku impozantní.
Ze všech lilo a už jsme se těšili, až konečně dorazíme do kempu a do civilizace. Jen jsme postavily stan, tak jsem nedočkavě vyhrabala plavky a šla si konečně taky trochu zaplavat do moře. Následující den jsme strávili odpočinkem na malé plážičce v překrásné rezervaci Zingaro. Nabízela se sice spousta úžasných míst k prozkoumání, komu by se však chtělo v tom vedru někde lézt po skalách. Tak jsme si jen užívali báječně teplého moře a večer jsme v restauraci ochutnávali italské speciality a nad skleničkou výborného vína probírali zážitky.
Ráno jsme sbalili stany a vyrazili směr Palermo. Když se řekne Palermo, tak se kde komu vybaví hra, kterou často hrávají děti a která začíná slovy „městečko Palermo usíná a probouzí se zločinci“. My jsme naštěstí přijeli do Palerma dopoledne, kdy všichni mafiáni určitě ještě vyspávali, ale i tak člověk cítil v uličkách zvláštní atmosféru. V Palermu se sice spousta domů rozpadá přímo před očima, ale nemohla jsem si pomoci, mělo to prostě něco do sebe. Po tom, co jsme většinu čase strávili v divočině a mimo civilizaci, jsme si užívali, že můžeme konečně ochutnávat místní speciality a ovoce.
Naše sicilské dobrodružství se však pomalu blížilo ke konci, poslední noc na Sicílii jsme strávili v kempu v Milazzu. Velká část výpravy se těšila na diskotéku, avšak ani na jednom z pódii ve velkém kempu nebyla diskotéka, tak se nakonec stalo neuvěřitelné, že Češi v Itálii roztancovali karaoke. Večer to byl vskutku příjemný a povedený, Italové simpatici a amichevoli a už si vážně vůbec nevzpomínám, jak jsme se vlastně dostali do spacáků.
Ranní balení a cesta na trajektu byly více než zajímavé. Pobyt na Sicílii jsme totiž zakončili návštěvou ostrova Vulcano. Jak už jeho jméno napovídá, tento ostrov je vulkanického původu. Jen jsme trajektem přirazili ke břehu, tak jsme se o tom okamžitě přesvědčili, do nosu nás totiž praštila vůně zkažených vajíček z přírodního neustále bublajícího sirného jezírka. Dominantou tohoto ostrova je stále dýmající sopka. Bohužel však nebylo moc času, tak nezbylo než pozorovat vrcholek sopky, která lákala ke zdolání, pouze z pláže. Odpoledne všichni spláchli mořskou sůl a vyrazili jsme na dlouhou cestu zpět, smýt zápach sirovodíku se však úplně nepodařilo, tak jsme si cestu vskutku užívali.
Do dneška na naši italskou expedici ráda vzpomínám, cestování sice mělo své mouchy, ale zase jsme toho spoustu viděli, máme báječné vzpomínky, historky, poznala jsme super lidi, se kterými jsem podnikla další výpravy, ale hlavně, po návratu jsme se odhodlala začít studovat italštinu a teď už můžu klábosit se svými kamarády italsky a doma mi věčně vyhrává italské rádio.
Do Itálie se budu vždy ráda vracet, stále je tam spousta míst, která lákají k prozkoumání a báječné pokrmy k ochutnání.
Věřte mi, komu se prostě dostane Itálie jednou pod kůži, ten se té posedlosti jen tak nezbaví…
