Lekce italštiny č.7 – výslovnost

I dnešní sedmá lekce se bude týkat italské výslovnosti. Já vím, zdá se to být zdlouhavé, ale ta výslovnost je opravdu důležitá, ostatně jako u všech jazyků. Naštěstí italština je moc krásný jazyk, takže jakmile budete číst italsky správně, zaručuji vám, že z toho začnete mít radost 🙂 .

Dvojhlásky

V italštině existuje další pravidlo výslovnosti, které se týká dvojhlásek (či trojhlásek – viz. níže). Jedná se vlastně o spojení samohlásky a nepřízvučné polosamohlásky U nebo I.

Polosamohláska I

Tato spojení vyslovujeme v podstatě dost podobně jako naše J. Jen je potřeba dbát na to, abychom ho nevyslovovali příliš tvrdě (příliš česky).

například:

– noi (noj), lui (luj), biondo (bjondo), Italia (itálja), Pietro (pjétro)

Polosamohláska U

Tady nevím, jak nejlépe vystihnout toto pravidlo. Asi zkuste pořádně našpulit rty a vyslovte jakoby U a spojte ho se samohláskou co následuje (jako UO, UA, UI atd.).

například:

– lingua (lingUa – pozor nečíst lingVA), questo (kUésto – to samé, nečíst kVésto), buono (bUóno – nečíst bÓno, apod.)

Výjimky

Existují také slova, kde najdeme dvě samohlásky vedle sebe, ale nevytvoří dvojhlásku.

například:

– via (víja), libreria (libreríja), idea (idéa)

Trojhlásky

Už od názvu je jasné, že tady najdeme těch samohlásek u sebe víc – jak už název napovídá, budou tu 3. Přesně řečeno dvě polosamohlásky a jedna samohláska. Vysloví se jako jedna slabika, tzn. všechny společně.

například:

– tuoi (tUoi), miei (mjej)

**

Tak pro dnešek je to vše a budu se těšit zase za týden!